Právo na víru ve vítězství, byť tak trochu odložené

Právo na víru ve vítězství, byť tak trochu odložené

Někdy se vyplatí věřit a nevzdávat se. Díval jsem se v neděli na Ivana Lendla, jehož svěřenec Andy Murray vyhrál Wimbledon. Andy Murray svému trenérovi před celým Wimbledonem a vlastně i světem poděkoval. Řekl, že tu trofej vyhrál právě pro svého trenéra, který vyhrál snad úplně všechno, jen ten Wimbledon ne. 

Díval jsem se tedy na Ivana Lendla, který měl na očích sluneční brýle, a říkal si, co asi cítí. Ne, Lendl asi za brýlemi neskrýval slzy, takový on není, ale na něco myslet musel. Ačkoli Murray po utkání řekl něco v tom smyslu, že Lendlovi takhle věnovaná trofej asi nebude stačit, protože on by nejraději ten turnaj vyhrál sám, radost přece jen mít musel.


Tohle tak trochu odložené vítězství ukázalo, že se vyplatí věřit v sebe a ve své schopnosti. Že když se něco nepovede nám, může se to, s naší pomocí a příkladem, podařit jiným. Na tohle jsem myslel, když Andy Murray děkoval Ivanu Lendlovi za největší vítězství jeho života.