Ke spoluzavinění cyklisty staršího 15 let na dopravní nehodě spočívající v nepoužití ochranné přílby

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. B. B. zastoupeného advokátkou proti žalované K .p., V. I. G., zastoupené advokátem , o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 96/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 5. 3. 2008, č.j. 11 Co 501/2007-101, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č.j. 11 Co 501/2007-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované pojišťovně domáhal plnění náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění), způsobené mu následkem dopravní nehody, při které dne 10. 6. 2004 řidič osobního automobilu srazil žalobce jedoucího na kole.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 18 C 96/2006-66, uložil žalované zaplatit žalobci částku 7.929.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu do částky 1.585.800 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řidič vozidla odpovídá za škodu na zdraví, kterou žalobci způsobil. Žalovaná jako pojistitel motorového vozidla je pasivně věcně legitimovaná podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, žalobce se tak může po žalované domáhat náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU). Výši náhrady za ZSU soud prvního stupně určil podle znaleckého posudku a zvýšil stanovené odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na šestinásobek, tedy na 9.514.800 Kč, jako adekvátní náhradu za ZSU. Soud dále dovodil, že nelze náhradu snížit z důvodu spoluzavinění žalobce podle § 441 obč. zák., jelikož z jeho strany nedošlo k porušení právního předpisu a počínal si tak, jak považoval za dostačující při svých zkušenostech s jízdou na kole. Jelikož žalovaná již uhradila žalobci 1.585.800 Kč, soud do této částky žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č.j. 11 Co 501/2007-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně částky 2.854.440 Kč žalobu zamítl a ohledně částky 5.074.560 Kč potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 1.585.800 Kč odvolací soud potvrdil, změnil upřesněním částky výrok o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce porušil svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., jelikož musel na základě svých dlouholetých zkušeností vědět, že použitím ochranné cyklistické helmy lze předejít vážným následkům v případě dopravní nehody, tudíž ve smyslu § 441 obč. zák. dovodil, že žalobce spoluzavinil škodu, která mu vznikla, a podle § 136 o. s. ř. určil míru spoluzavinění poměrem 10 %. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce zvýšení odškodnění o šestinásobek, ve skutečnosti však sedminásobek, ale již se neztotožnil s výpočtem tohoto odškodnění, když s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že zvýšení tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry odškodnění podle § 3 odst. 12 (správně § 3 odst. 1) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Na základě zvýšení základního odškodnění (1.057.200 Kč) na sedminásobek (7.400.400 Kč), po odečtení 10 % spoluzavinění (740.040 Kč) a již zaplacené částky (1.585.800 Kč) pak žalobci přiznal 5.074.560 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v otázce spoluzavinění a odkazuje na ustálenou judikaturu a odbornou literaturu, podle níž aplikace § 415 obč. zák. je možná jen tehdy, když neexistuje právní úprava konkrétního jednání. Jelikož povinnost cyklisty mít přilbu podle zákona č. 361/2000 Sb. platí pouze pro osoby mladší 18 let, žalobce se domnívá, že z jeho strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Zdůrazňuje, že v trestním řízení byl jednoznačným iniciátorem nehody určen žalovaný (správně řidič automobilu), který při odbočování nedal žalobci přednost a narazil do něj, a poukázal na odůvodnění usnesení Okresního státního zastupitelství B. o podmíněném zastavení trestního stíhání, z něhož vyplývá, že žalobce nemohl vznik nehody nikterak odvrátit. Žalobce dále namítá, že odvolací soud se nezabýval při určování výše náhrady za ZSU kritériem přiměřenosti, ale pouze nesprávným výpočtem částky přiznané soudem prvního stupně, přičemž zejména s ohledem na mimořádnou závažnost utrpěných zranění a míry společenského uplatnění se měl touto otázkou zabývat. Zároveň poukazuje na skutečnost, že se svou žalobou domáhal zvýšení o šestinásobek, nikoli na šestinásobek. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, jenž podle ní správně posoudil otázku porušení preventivní povinnosti žalobce podle § 415 obč. zák. a otázku přiměřené výše poskytnutého odškodnění za ZSU, které odpovídá náhradám přiznaným v obdobných či srovnatelných případech. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 3. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. a je i zčásti důvodné.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného; odpovědnost poškozeného je tak dána, jestliže jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. vznikla-li škoda (zcela či zčásti) též následkem úkonu poškozeného. Takovým jednáním může být i porušení prevenční povinnosti poškozeného podle § 415 obč. zák. ve vztahu k rozsahu škody, které se navíc nemusí časově krýt se škodním jednáním škůdce, může mu předcházet i je následovat, tedy může jít i o případ, kdy příčinou vzniku škody bylo jednání poškozeného, které vedlo k tomu, že se zvýšil rozsah škody způsobené škůdcem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4642).

V dané věci šlo o posouzení, zda nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a okolností zakládající jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Podle § 415 obč. zák. je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Toto ustanovení tedy ukládá každému povinnost jednat tak, aby vzhledem ke všem okolnostem nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Avšak aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, neexistuje-li právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což v daném případě znamená posouzení jízdy na kole bez ochranné přilby. (Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1049; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, pod C 1212).

Podle § 58 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2006, tedy v době, kdy vznikla žalobci škoda na zdraví (dále jen zákon o silničním provozu), cyklista mladší 15 let je povinen za jízdy použít ochrannou přilbu schváleného typu podle zvláštního právního předpisu a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na hlavě.

Existence právního předpisu (zákona č. 361/2000 Sb.), který přímo upravuje povinnost cyklisty mladšího 15 let používat ochrannou přilbu, však nevylučuje aplikaci § 415 obč. zák. na projednávaný případ. Na věc je totiž nutno nahlížet tak, že osobám mladším 15 let zákon ukládá použití ochranné přilby bezpodmínečně, aby byly v každé situaci chráněny, zatímco u osob starších ponechává na jejich uvážení a zodpovědnosti, kdy je potřebné přilbu použít a kdy nikoli. Ve vztahu k osobám mladším 15 let tedy konkrétní právní úprava existuje, a proto by použití § 415 obč. zák. v jejich případě nepřicházelo v úvahu, zatímco nošení ochranné přilby osobou starší 15 let výslovně upraveno není, a proto § 415 obč. zák. uplatnit lze. Je přitom nepochybné, že použití ochranné přilby cyklistou v silničním provozu je žádoucím a způsobilým prostředkem odvrácení, či alespoň zmírnění následků škody na zdraví v případě dopravní nehody, jak správně konstatoval odvolací soud.

Dovolací soud tedy uzavřel, že nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a může v rozsahu, v němž se podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Okolnost, že v trestním řízení byl za viníka nehody určen řidič automobilu a že v odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání řidiče bylo konstatováno, že žalobce nemohl vznik nehody odvrátit, nevylučuje závěr o tom, že se žalobce nepoužitím přilby na vzniku (zvětšení) škody na svém zdraví spolupodílel. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně spoluzavinění poškozeného) je však soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004).

Potud tedy dovolací námitky žalobce opodstatněné nejsou. Naproti tomu nelze sdílet právní názor odvolacího soudu týkající se mimořádného zvýšení odškodnění ZSU. Podle § 7 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění, se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétním případě přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3147/2005). Z uvedených zásad vychází i odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, přičemž v něm vyslovený závěr o tom, že výpočet odškodnění ZSU tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry odškodnění určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nelze absolutizovat. Jde o jeden z možných způsobů vyčíslení náhrady, nikoli však jediný, přičemž samotné určení odškodnění tzv. násobkem je jen užitečnou pracovní pomůckou, kterou právní praxe vytvořila (bez výslovné opory v právních předpisech) za účelem standardizace postupu při určování částek odškodnění ve srovnatelných případech. Podstatné však v zásadě není, zda za základ násobků je zvoleno základní bodové ohodnocení dle § 3 odst. 1 vyhlášky anebo bodové ohodnocení zvýšené dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nýbrž pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřené, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy.

Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a zčásti potvrdil v neprospěch žalobce pouze na základě názoru o nesprávnosti způsobu výpočtu zvýšení náhrady za ZSU tzv. násobkem, aniž by se zabýval přiměřeností konečné částky odškodnění (před jejím snížením z důvodu spoluzavinění), je dovoláním uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci naplněn.

Vzhledem k uvedeným závěrům dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.) Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.