Jsme to, co jíme nebo jíme to, co jsme?
Setkal jsem se před několika dny s řezníkem, který po roce 1990 obnovil tradici zrušenou komunisty. Jeho děda býval vyhlášeným řezníkem, jemuž strana řeznictví znárodnila a poslala jej plnit úkoly na jiný úsek socialistického hospodářství…
No tak ten řezník navázal na práci svého děda, oprášil jeho starou knihu parádních receptů na masné výrobky bez konzervantů a chemie, z poctivého masa. No, tady by mohla pohádka s názvem Jak se dobrá věc i přes ústrky podařila skončit, jenže nekončí.
Ono totiž takový poctivý špekáček, talián nebo klobása bez konzervantů a chemie nevydrží dva měsíce jako jejich prefabrikovaní souputníci z velkých masokombinátů. Také jsou, ty poctivé, dražší, protože jsou převážně z masa. No a to jsou hned dvě zásadní nevýhody – poctivý špekáček má, kromě chuti, oproti tomu nepoctivému, hned na startovní čáře za zákazníkem padesát metrů ztrátu.
Kdo hledá kvalitu, ten prý si připlatí a pochopí, že mu klobáska nevydrží od května až do srpna. Jenomže ten řezník, jak jsem vám o něm povídal, bojuje, těžce bojuje, místo toho, aby po třiadvaceti letech od chvíle, kdy navázal na starou tradici, sklízel plody své poctivé práce.
A víte proč? Nikoli kvůli nenasytným velkořetězcům, mega, hyper i supermarketům. Kvůli nám samotným, to my jsme totiž tím, co jíme nebo spíše jíme to, co sami jsme. Proč si koupit špekáček za více než sto korun po kilu, když jsou na pultě o padesát korun levnější – „beztak je to všechno to samé“?
To my, zákazníci, určujeme, který řezník přežije. Nebuďme líní si zjistit, kdo a co dává do toho, co jíme, najděme si výrobce, kteří věří, že jsme to, co jíme.