K náhradě mzdy při překážkách na straně zaměstnavatele u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu "za 3 roky zpětně" 101 735,20 Kč s úrokem z prodlení (který v žalobě - v návrhu na její změnu - vyčíslil). Žalobu odůvodňoval zejména tím, že účastníci uzavřeli dne 15. 11. 1995 dohodu o pracovní činnosti na dobu neurčitou a na tomto základě žalovaný přiděloval žalobci práci do doby vzniku pracovní neschopnosti žalobce v dubnu 1996. Protože počínaje květnem 1996 (kdy byl uznán práce schopným) mu žalovaný další práci odmítl přidělovat, žalobce vycházeje z průměrného výdělku zjištěného za první čtvrtletí roku 1996 požadoval po žalovaném zaplacení náhrady mzdy za období od prosince 1998 do prosince 2001. Pro případ, že by soud považoval uzavřenou dohodu o pracovní činnosti za neplatnou z důvodu nedostatečné konkretizace v ní sjednané odměny, je třeba podle názoru žalobce vycházet z toho, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr "na zkrácený úvazek".

Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, čj. 9 C 54/2001-114, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 112 Kč "k rukám žalobce", že JUDr. L. G., advokátovi se sídlem ve V., se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 17 238,30 Kč, a že žalovaný je povinen zaplatit státu - České republice - na účet okresního soudu částku 17 238,30 Kč na náhradě nákladů řízení a částku 3 470 Kč na soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že "účastníci uzavřeli dne 15. 11. 1995 neplatnou dohodu o pracovní činnosti podle § 237 a násl. zákoníku práce", a dovodil, že "důvodem neplatnosti dohody je skutečnost, že sjednání odměny za vykonanou práci ve smyslu § 238 odst. 1 zákoníku práce je učiněno neurčitě", neboť účastníci si jako odměnu sjednali pouze "úkolovou mzdu dle dohody". Protože však v řízení bylo zjištěno, že "základní náležitosti nezbytné pro vznik pracovního poměru" ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce "byly mezi účastníky sjednány", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "mezi účastníky existuje pracovní poměr" a že "z existence pracovního poměru vyplývá pro žalobce nárok podle § 130 odst. 1 věty první zák. práce na náhradu mzdy" ve výši jeho průměrného výdělku "od května 1996, kdy žalovaný v rozporu s § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neplnil svou povinnost přidělovat zaměstnanci práci".

K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, čj. 16 Co 263/2003-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5 731 Kč a na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 8 360 Kč k rukám JUDr. P. V., advokáta se sídlem ve V., a že JUDr. L. G., advokátovi ze sídlem ve V. se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů před soudem prvního stupně ve výši 17 238,30 Kč a odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů před odvolacím soudem ve výši 8 033 Kč, "která bude proplacena ČR - okresním soudem". Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 15. 11. 1995 "je z důvodu absence ujednání o odměně za vykonávanou činnost neplatná a na této skutečnosti nic nemůže změnit, že v současné době existuje smluvní volnost při sjednávání odměny". Odvolací soud však vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, neboť ten "účastníci v žádném případě nemínili uzavřít", a kromě toho, za situace, kdy byl dohodnut "toliko maximální limit měsíčně odpracovaných hodin", podle názoru odvolacího soudu "při absenci ujednání rozsahu pracovní činnosti v jednotlivých měsících a s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla dohoda o pracovní činnosti uzavírána", nelze dovozovat, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr.

Práva a povinnosti mezi účastníky lze odvíjet toliko z dohody o pracovní činnosti, která "je specifickým pracovněprávním vztahem, který má vlastní úpravu, a pro tuto dohodu platí pouze ustanovení zákoníku práce obsažená v části čtvrté a všeobecná společná a závěrečná ustanovení zákoníku práce". Z tohoto důvodu podle názoru odvolacího soudu není možné vztahovat na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr příslušná ustanovení o náhradě mzdy při překážkách v práci v pracovním poměru.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v daném případě nemohlo jít mezi účastníky o jiný než o pracovněprávní vztah, a že tedy "byla na místě" "argumentace žalobce dovolávající se judikátu R 19/1977", podle něhož příslušelo posoudit, "zda nedošlo i k pracovnímu poměru, jestliže byl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce". Důsledkem závěru odvolacího soudu, že práva a povinnosti mezi účastníky lze dovozovat toliko z dohody o pracovní činnosti - kterou však označil za absolutně neplatnou - je pak skutečnost, že "uvrhl účastníky řízení, zejména pak žalobce do nejistého právního postavení", neboť se nevyjádřil k tomu, o jaký pracovněprávní vztah se jedná. Z toho, že se mezi účastníky jednalo o pracovněprávní vztah vykonávaný v závislé činnosti, podle názoru žalobce "vyplývá, že se muselo zcela jednoznačně jednat o faktický pracovní poměr, protože z provedeného dokazování lze totiž zcela jednoznačně dovodit, že mezi účastníky došlo v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 zákoníku práce, v platném znění, k dohodě o druhu vykonávané práce, místu výkonu práce a dni nástupu do práce". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že "zákoník práce možnost konverze právního úkonu nepřipouští, resp. neupravuje, když i subsidiární použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy je vyloučeno". Podle jeho názoru v pracovním poměru "účelem a smyslem nároku na náhradu mzdy při tzv. překážkách v práci je ochrana zaměstnance a jeho rodiny při absenci jejich hlavního příjmu", avšak přiznání této náhrady i v dané věci se jeví jako "extrémní".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároků, které měly vzniknout na podkladě dohody ze dne 15. 11. 1995 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce, ve znění účinném do 1. 1. 1996 (dále jen "zák. práce").

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr podle části čtvrté zákoníku práce (dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti) jsou zcela specifické pracovněprávní instituty, jejichž právní úprava je natolik samostatná, že na ně nelze ani analogicky použít ustanovení zákoníku práce upravující práva a povinnosti z pracovního poměru, kromě těch, na něž vlastní právní úprava dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr výslovně odkazuje. Zaměstnavatelé, kteří jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti), jestliže jde o práci, jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak, aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné a hospodárné, nebo jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti pro zaměstnavatele neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů (srov. § 232 odst. 1 zák. práce).

Práva a povinnosti, která pro účastníky tohoto svébytného pracovněprávního vztahu vyplývají zejména z ustanovení § 233 odst. 1 a 2 zák. práce, nezahrnují - jak se žalobce mylně domníval v původně uplatněné žalobě "na určení platnosti dohody o pracovní činnosti" - povinnost obdobnou povinnosti přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy upravené v ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože z výčtu povinností zaměstnavatele v právním vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti nelze dovodit i povinnost přidělovat práci v souladu s obsahem dohody o pracovní činnosti, je namístě závěr, že na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nelze použít ani ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce o náhradě mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Jestliže tedy zaměstnavatel nepřiděloval práci zaměstnanci, s nímž uzavřel dohodu o pracovní činnosti, není povinen poskytnout mu odměnu ani její náhradu (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 6. 1980, sp. zn. Cpj 160/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 27).

Podle ustanovení § 238 odst. 1 zák. práce dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná. V dohodě musí být uvedeny sjednané práce, sjednaná odměna za vykonanou práci, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá. Jedno vyhotovení dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci.

Podstatnou náležitostí dohody o pracovní činnosti (§ 232 a násl. ;zák. práce) je tedy dohoda o způsobu odměňování nedostatečná konkretizace způsobu odměňování má za následek neplatnost dohody o pracovní činnosti (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 19). V posuzované věci soudy obou stupňů vycházejíce z uvedeného názoru správně dovodily, že ujednání v dohodě o pracovní činnosti ze dne 15. 11. 1995 o způsobu odměňování - "úkolová mzda dle dohody" - činí tuto dohodu neplatnou "z důvodu absence ujednání o odměně za vykonanou činnost". Jestliže - jak uvedeno výše - nárok na náhradu mzdy z důvodu nepřidělování práce podle dohody o pracovní činnosti nemůže založit dohoda, která je uzavřena v souladu se zákonem, nemohou být tyto nároky tím spíše dány na základě dohody o pracovní činnosti, která je neplatná.

Ve prospěch opačného závěru - z hlediska existence povinnosti přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy - nelze úspěšně namítat, že se "muselo zcela jednoznačně jednat o faktický pracovní poměr", neboť faktický pracovní poměr ani není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (jde tu o absolutní neplatnost) a v případě neformálního skončení takového faktického pracovního poměru zaměstnanci nadále nepřísluší žádné nároky.

Úvahy ve prospěch opačného názoru nelze důvodně odvíjet ani z tvrzení, že "se jednalo mezi účastníky o pracovní poměr". Je mimo pochybnost, že i v případě, jestliže je dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem neplatná, vzniká za předpokladu, že zaměstnanec pro zaměstnavatele pracoval a byl za vykonané práce odměňován, mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, a nikoliv vztah občanskoprávní. Z tohoto pohledu lze sdílet názor dovolatele, že "mezi účastníky nemohlo jít o vztah upravený jiným právním předpisem, nežli zákoníkem práce", protože i vztah vyplývající z neplatné dohody o pracovní činnosti a následky z něho vyplývající je třeba posuzovat jako vztah pracovněprávní a na základě pracovněprávních předpisů. Obecně je v právní praxi přijímán i závěr (vyjádřený v již zmíněném rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 19, na který žalobce poukazuje), že v případě neplatné dohody o pracovní činnosti je třeba posoudit, zda nedošlo i k pracovnímu poměru, jestliže byl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce). Žalobce však opomíjí, že nejde o mechanickou "konverzi" neplatné dohody o pracovní činnosti v pracovní smlouvu nastupující "automaticky" v případě, jestliže je z neplatné dohody o pracovní činnosti seznatelné, jakou činnost a ve kterém místě měl zaměstnanec od určitého data vykonávat. Druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce jsou bezpochyby esenciálními náležitostmi pracovní smlouvy, které však stejně dobře mohou být dojednány také v dohodě o pracovní činnosti. Aby bylo možné "posoudit, zda nedošlo i k pracovnímu poměru", je proto významný závěr, o jaký právní úkon, v době, kdy účastníci sporný dvoustranný právní úkon uzavírali, se z obsahového hlediska jednalo, a k čemu ve skutečnosti jejich projev vůle směřoval (srov. § 240 odst. 1, § 244 odst. 1 zák. práce). Jestliže tedy odvolací soud vzal v posuzované věci za podklad svých úvah zjištění, že "účastníci v žádném případě nemínili uzavřít pracovní poměr" a že jejich projevená vůle směřovala k uzavření dohody o pracovní činnosti (o tom ostatně žalobce v době zahájení řízení "na určení platnosti dohody o pracovní činnosti" neměl pochybnosti), je jeho závěr, že "práva a povinnosti mezi účastníky lze vyvozovat toliko z dohody o pracovní činnosti", správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.