K popření otcovství mužem, který o sobě tvrdí, že je skutečným otcem dítěte

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, proti žalovaným 1) R. M. , zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října č. 12, 2) J. M. , 3) nezletilé V. M. , zastoupené Městem Nové Město nad Metují se sídlem Městského úřadu v Novém Městě nad Metují, nám. Republiky č. 6, jako opatrovníkem, o popření a určení otcovství, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2009 č. j. 20 Co 207/2009-88, takto:

I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení se odmítá; jinak se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Pavelky, advokáta se sídlem v Brně, nám. 28. října č. 12; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 1. 12. 2008 domáhal, aby bylo rozhodnuto tak, že \žalovaný 2) není otcem žalované 3), nýbrž otcem žalované 3) je žalobce\. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovanou 1) \po vzájemné dohodě počali na podzim 2007 dítě\ a že učinili před notářkou Mgr. Randusovou společné prohlášení o otcovství žalobce k počatému dítěti. I když se žalovaná 1) spolu se svými dětmi \prakticky integrovala do rodiny žalobce\, krátce po narození žalované 3) s ním přestala komunikovat a sdělila žalobci, že otcem nezletilé je \po stránce právní, sociální i biologické\ její manžel - žalovaný 2). Žalobce je přesvědčen, že \nikdo si nemůže přisvojit jeho dítě a zcela vyloučit žalobce jako skutečného rodiče z výkonu jakéhokoliv práva\.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 č. j. 4 C 231/2008-45 zamítl žalobu o \určení, že otcem nezletilé žalované 3) je žalobce\, a žalobcem podaný návrh na přerušení řízení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 9.401,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Pavelky a že žalovaný 2) a žalobce \nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení\. Poté, co zjistil, že žalovaný 2) je v rodném listu zapsán jako otec žalované 3), že žalovaná 1) hodnotí známost se žalobcem \jako omyl, bylo to pouze za účelem sexu\, že žalovaný 2) se o vztahu žalované 1) se žalobcem dozvěděl, \cítí se být otcem dítěte\ a \neví o žádných okolnostech, které by ho z otcovství vylučovaly\, a že žalovaná 3) \žije v určitém systému vazeb a vztahů, má svoji matku i svého otce a sourozence, rodina funguje a není v zájmu dítěte na této situaci něco měnit\, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyvrátit domněnku otcovství k žalované 3) svědčící žalovanému 2) jako manželu matky dítěte mohou podle zákona pouze manžel matky a matka, kteří to neučinili (a ani učinit nechtěli), a že proto žalobce není nositelem tvrzeného hmotného práva. Ze stejného důvodu soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, které žalobce požadoval \z důvodu rozporu příslušných ustanovení zákona o rodině s Úmluvou o právech dítěte a Listinou základních práv a svobod\.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 9. 2009 č. j. 20 Co 207/2009-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé \v tom správném znění výroku\, že se \zamítá žaloba na určení, že žalovaný 2) není otcem žalované 3) a že jejím otcem je žalobce\, a rozhodl, že návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení se zamítá, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.831,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Pavelky. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právo popřít otcovství (založené na základě tzv. první domněnky otcovství manželu matky dítěte) svědčí podle zákona o rodině pouze manželu matky a matce dítěte. Za situace, kdy žalovaná 3) již otce má (manžela matky, kterému svědčí nevyvrácená \zákonná domněnka\), by bylo podle odvolacího soudu nadbytečné provádět žalobcem požadované dokazování k prokázání jeho tvrzení o tom, že je biologickým otcem žalované 3). Navíc, i kdyby tvrzení o biologickém otcovství žalobce bylo prokázáno, stejně by to nemohlo na výsledku řízení nic změnit, když k popření otcovství žalovaného 2) nedošlo. Odvolací soud dále poukázal na možnost popření otcovství proti matce, otci a dítěti cestou návrhu podaného Nejvyšším státním zástupcem po uplynutí popěrných lhůt matky a manžela matky. Odvolací soud odmítl názor, že by příslušná ustanovení zákona o rodině byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a uzavřel, že, i kdyby Ústavní soud zrušil - jak žalobce požaduje - ustanovení § 57 odst.1 zákona o rodině upravující popěrné právo manžela matky, nezískal by tím žalobce (proti manželu matky) aktivní legitimaci k popření otcovství.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s \relevantními závěry\ vyjádřenými v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a Ústavního soudu ČR a že jen formálně užil ustanovení § 57 odst.1 a 59 odst.2 zákona o rodině, která v posuzovaném kontextu mohou být v rozporu s ustanoveními Čl. 32 odst.1 ve spojení s Čl. 41 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst.1 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce dovozuje, že, nechtějí-li matka dítěte a manžel matky popřít otcovství, i když je jim známo, že biologickým otcem dítěte je jiný muž než manžel matky, pak \biologickému otci nezbývá\, než podat podnět podle ustanovení § 62 zákona o rodině Nejvyššímu státnímu zástupci k podání návrhu na popření otcovství, a že tedy uvedený právní prostředek není \prakticky způsobilý uvést do souladu právní stav založený vyvratitelnou domněnkou se skutečným stavem biologického otcovství\. Aby byl nejvyšším státním zástupcem návrh vůbec podán, musí žalobce nepochybným způsobem prokázat, že otcovství manžela matky je vyloučeno. To je možné jen prostřednictvím znaleckého posudku z oboru molekulární genetiky. Nejvyšší státní zástupce však není oprávněn, ani v zájmu dítěte, \donutit\ matku dítěte a jejího manžela k podrobení se vyšetření a k udělení svolení s odebráním vzorku nezletilému dítěti. Nedají-li žalovaní 1) a 2) souhlas, nemá žalobce prakticky žádný právní prostředek, jak otcovství manžela matky popřít a nelze tak následně ani určit jeho otcovství k dítěti. V rozporu s mezinárodními závazky České republiky v takovém případě umožňuje stávající právní úprava legálním způsobem \odcizit\ dítě jeho biologickému otci a zabránit tak výkonu jeho rodičovských práv. Žalobci se podařilo opatřit vzorek DNA nezletilé a výsledný \anonymní test otcovství\ ukázal, že žalobce lze s pravděpodobností přesahující 99,8% označit za biologického otce nezletilé. Právní názor soudu obou stupňů o nedostatku aktivní věcné legitimace dále žalobce považuje za neudržitelný s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, z níž plyne, že pojem rodinný život ve smyslu ustanovení čl.8 Úmluvy se neomezuje pouze na vztahy založené manželstvím osob a že respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou (věc \Kroon a další proti Nizozemí\), nebo že ustanovení čl.8 Úmluvy nelze vykládat pouze tak, že směřuje k ochraně rodinného života, který \již existuje\, ale že výklad musí být rozšířen i \na potencionální vztahy, které se teprve mohou vyvinout mezi biologickým otcem a dítětem narozeným mimo manželství\, tedy že rodinným životem jsou rozuměny i jiné vztahy než jen ty, založené na institutu manželství, a že i takovému rodinnému životu, v rámci něhož dotyčné vztahy teprve budou vznikat a utvářet se, je třeba zajistit ochranu (věc \Nylund proti Finsku\). Konečně soudům obou stupňů vytýká, že v rozporu s ustanovením čl.3 Úmluvy o právech dítěte nebraly zřetel na právo dítěte znát své rodiče, je-li to možné, a na jejich péči, obsažené v ustanovení čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. V této souvislosti žalobce odkazuje také na důvodovou zprávu nově připravovaného občanského zákoníku, která rovněž zdůrazňuje zájem dítěte na znalosti skutečných biologických rodičů. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly v souladu s platným právem, když žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítly. Soudy správně dovodily, že oprávnění popřít otcovství manžela matky svědčí jen matce dítěte a manželu matky dítěte a po uplynutí jejich lhůt Nejvyššímu státnímu zástupci a nikoliv také žalobci. Žádná z oprávněných osob nejen, že otcovství manžela matky k dítěti nepopřela, ale manžel matky se za otce žalované 3) považuje, vychovává ji, se žalovanou 1) vedou zcela harmonický vztah a se žalovanou 3) a s dalšími nezletilými potomky tak tvoří společnou rodinu. Důkaz testem DNA, na nějž žalobce poukazuje, žalovaná 1) považuje s ohledem na způsob jeho vypracování za nepoužitelný pro soudní řízení, navíc si není vědoma, že by kdy žalobce odebíral nějaký vzorek biologického materiálu žalované 3).

Žalovaný 2) zdůraznil, že o svém otcovství k žalované 3) nepochybuje a otcovství nikdy nepopíral a ani popírat nehodlá. Anonymní test DNA, na který žalobce poukazuje, považuje za nevypovídající, navíc u takového testu nelze vyloučit kontaminaci vzorků.

Opatrovník žalované 3) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce \odmítl nebo zamítl\. Uvedl, že je třeba \respektovat situaci, kdy matka ani manžel matky otcovství k nezletilé nepopřeli\. K žádosti příslušného státního zastupitelství prováděl šetření v rodině žalované 3) s výsledkem, že nebyla zjištěna žádná překážka v \dalším fyziologickém vývoji nezletilé\, žalovaná 3) je vychovávána a vedena k přijetí \určité společenské role\ v rodině M. a spolu s dalšími dvěma sourozenci považuje za matku žalovanou 1) a za otce žalovaného 2). V celkové \funkčnosti\ rodiny neshledal žádné vady, ani ve vztahu mezi rodiči a dětmi, ani ve spolupráci rodičů se školou. Škola hodnotí péči rodičů jako řádnou a příkladnou.

Žalobce poté své dovolání doplnil podáním ze dne 28. 1. 2010, v němž uvedl, že test DNA, i když je anonymní, neztrácí svoji vypovídající hodnotu, navíc žalovaná 3) je jeho jediným potomkem, což vylučuje možnost záměny. Vzorky byly odebrány poučenou osobou, za užití speciálních pomůcek a byly uchovávány v souladu s předepsanými požadavky. Harmonické prostředí u žalovaných 1) a 2) není podle žalobce na překážku vyhovění žalobě, žalobce nezamýšlí odebrat žalovanou 3) její matce, bude-li řádně vychovávána, ani její oddělení od sourozenců, nýbrž možnost stýkat se se žalovanou 3), podílet se na její výchově, citovém, osobnostním vývoji, materiálním zabezpečení, včetně toho, aby žalovaná 3) znala oba své biologické rodiče a měla rovnocenné právo na jejich péči a lásku. Biologickou vazbu mezi rodiči a dítětem je třeba podle žalobce \vyzdvihnout\ nad sociální realitu, stejně jako je zapotřebí \upřednostnit práva biologického otce před právy muže, který je za otce považován pouze na základě právní domněnky\. Žalobce zdůrazňuje, že početí a život vlastního dítěte považuje za významnou součást své osobnosti, do které je ze strany žalovaných 1) a 2) svévolně zasahováno. Uzavírá, že vztah rodiče a dítěte je významným psychickým faktorem utváření a rozvoje osobnosti člověka a vzhledem k biologické podmíněnosti lidského života je významným právě vztah biologického rodiče a dítěte.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že nelze přihlédnout k doplnění dovolání žalobce podáním ze dne 28. 1. 2010, byly-li jím v rozporu s ustanovením § 242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.], a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [§ 237 odst.2 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení rodičovství (popření a určení otcovství) ve věci samé. Protože proti tomuto rozsudku není přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst.2 písm. b) o.s.ř., řídí se předpoklady uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) a § 241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda žalobci, který se považuje za biologického otce žalované 3), může z tohoto důvodu svědčit aktivní věcná legitimace v řízení o popření otcovství proti žalovanému 2) [manželu matky], jehož (právní) otcovství je založeno tzv. první domněnkou otcovství. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o popření a určení otcovství je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 51 odst.1 zákona o rodině narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Podle ustanovení § 57 odst.1 zákona o rodině může manžel do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem. Podle ustanovení § 59 odst.2 zákona o rodině také matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel; ustanovení o popěrném právu manžela platí tu obdobně.

V řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. čl. 3 odst.1 Úmluvy o právech dítěte ze dne 20.11.1989, vyhlášené sdělením č. 104/1991 Sb. - dále jen \Úmluvy o právech dítěte\). V zájmu dítěte je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství). Není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.

I když je třeba notářský zápis Mgr. Randusové, v němž žalobce se žalovanou 1) osvědčili biologické otcovství žalobce k tehdy ještě nenarozené žalované 3), považovat za nulitní právní akt (protože nelze určit otcovství tam, kde je již určeno), přece jen, zejména ve spojení s výpovědí žalované 1) [o tom, že před narozením žalované 3) udržovala s žalobcem styky, i když dle jejího tvrzení \z jiného důvodu, než k vedení rodinného života\], nelze vyloučit, že by rodinné vazby - nebýt následného postoje žalované 1) - se mohly rozvinout. Na druhou stranu, i když se rodinné vazby nevytvořily pro postoj žalované 1), nelze přehlížet, že žalobce žalovanou 3) nezná, nestýká se ní a nedošlo mezi nimi k vytvoření emočního pouta. I kdyby s ohledem na tyto skutečnosti nebylo dotčeno právo žalobce na rodinný život, právo znát své příbuzné se v každém případě nachází v poli působnosti pojmu \soukromý život\, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást. V projednávané věci se proto uplatní ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též věci \Keegan proti Irsku\, 1994, č. 16969/90, \Nylund proti Finsku\, 1999, č.27110/95, \Odičvre proti Francii\ č. 42326/98).

Dovolává-li se žalobce zásad vyjádřených v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva o tom, že \respektování rodinného života\ vyžaduje, aby biologická a sociální skutečnost převážila nad právní domněnkou, která se v tomto případě rozplývá tváří v tvář jak zjištěným skutečnostem, tak přáním dotčených osob, aniž by měl kdokoliv prospěch (věci \Kroon a ostatní proti Nizozemsku\, srov. rovněž Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.2007 sp. zn. II. ÚS 568/06, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce Nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2007), je třeba k tomu uvést, že žalobcův poukaz na rozhodnutí ve věci \Kroon a ostatní proti Nizozemí\ není s ohledem na okolnosti případu přiléhavý. V této věci se sice jednalo o případ, kde biologický otec popíral otcovství muže, kterému z titulu manžela matky dítěte svědčila právní domněnka otcovství, na rozdíl od přezkoumávané věci však v ní to byla kromě biologického otce rovněž matka dítěte, která před národními soudy neúspěšně popírala otcovství svého manžela; závěry v této věci proto nelze bez dalšího vztáhnout na posuzovaný případ, když je to právě žalovaná 1), jejíž mateřství je nezpochybněné, kdo nejen, že otcovství žalovaného 2) nepopírá, ale za \skutečného\ otce ho výslovně prohlašuje, a když žalovaný 2) své otcovství k žalované 3) nepopřel.

Platná právní úprava vychází při určování mateřství z přirozenoprávních základů. Určené mateřství zakládá absolutní statusový vztah mezi matkou a dítětem, bez něhož nelze určit ani otcovství, ani další rodinné vazby. Prostřednictvím statusové žaloby žalobce v přezkoumávané věci nesleduje (pouze) uvedení právního otcovství k žalované 3) do souladu s otcovstvím biologickým a sociálním, ale vytvoření stavu nového, založeného čistě na biologické vazbě mezi ním a žalovanou 3). Tímto způsobem zamýšlený stav se však neomezuje na právo dítěte znát svého rodiče, ale - jak žalobce výslovně uvádí v dovolání - směřuje (a nutně musí směřovat) k výkonu rodičovských práv, která se teprve mohou odvíjet od statusu otce. Ačkoliv Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 položil principiální důraz na biologické vazby v rodině, nevyjádřil zcela bezvýhradný respekt toliko k biologické realitě, čehož se také v této věci domáhá žalobce, nýbrž nepochybně zároveň akceptoval také sociální rozměr rodinných vztahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 628/2005). Ostatně, i v žalobcem zmiňované věci \Nylund proti Finsku\ Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte.

Má-li stát mít vskutku určitou míru uvážení při stanovení pozitivních a negativních povinností, za nichž ještě lze hovořit o účinném respektování práva na soukromý a rodinný život, pak zbývá vyřešit též otázku, zda odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci sleduje v projednávané věci legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí a zda tak může ve svém důsledku být důvodem pro rozdílné zacházení mezi žalobcem, kterému platné právo žádný účinný prostředek k prosazení biologického otcovství neposkytuje, na straně jedné, a žalovanému 2), jakož i žalovanou 1) samou, kteří otcovství manžela matky dítěte v zákonné lhůtě popřít mohou, na straně druhé. Rozdílné zacházení mezi biologickým otcem a manželem matky dítěte pramení v přezkoumávané věci ze stanoviska žalované 1) jako matky dítěte a žalované 3), formulovaného jejím opatrovníkem. Kdyby žalovaná 1) opravdu zamýšlela vytvářet úzké rodinné vazby se žalobcem v takové podobě, aby se žalobce stal nejen biologickým, ale i sociálním a právním otcem žalované 3), pak by k tomu plně postačovalo popření otcovství žalovaného 2) podle ustanovení § 59 odst. 2 zákona o rodině a následné určení otcovství žalobce podle druhé domněnky otcovství obsažené v ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině. Protože však žalovaná 1) výslovně prohlašuje, že za \biologického, sociálního a právního otce\ nezletilé považuje žalovaného 2), pak jednoznačně dává přednost zachování status quo, který tu byl v době rozhodování soudů obou stupňů a který byl ostatně zjištěn také opatrovníkem žalované 3). Žalovaná 1) a opatrovník žalované 3) dávají přednost takovému uspořádání vztahů, které vychází z faktického integrování žalované 3) do rodiny žalovaných 1) a 2), včetně vytváření vazeb nezletilé s dalšími sourozenci. Žalovaní 1) a 2) konzistentně před zahájením řízení a v průběhu řízení před soudy obou stupňů prohlašovali, že vytváří stabilní rodinné prostředí pro žalovanou 3), v němž se může odpovídajícím způsobem rozvíjet a kde jsou uspokojovány materiální a citové potřeby dítěte, a uvedený stav potvrzuje opatrovník žalované 3), který jí byl ustanoven také z důvodu, aby bylo naplněno ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Tento stav samozřejmě neodpovídá představám žalobce, je ovšem v zájmu žalovaných 1) a 2) a v podobě stabilizovaného rodinného prostředí přináší užitek též žalované 3). Není-li preference žalované 2) v přezkoumávané věci v rozporu se zájmem žalované 3), není tu ani důvod, aby čistě biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem. Dovolací soud proto - stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud - neshledává důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky k posouzení rozpornosti příslušných ustanovení zákona o rodině s ústavním pořádkem, navíc za stavu kdy požadované zrušení ustanovení § 57 odst.1 zákona o rodině, které upravuje popěrnou lhůtu manžela matky (srov. věc vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 15/09), nemůže mít s ohledem na odlišný předmět řízení na výsledek řízení v přezkoumávané věci žádný vliv. Žalobci tedy z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nelze přiznat hmotně právní oprávnění, jehož se dovolává - popření otcovství a následné určení otcovství a od něj se odvíjející výkon rodičovských práv.

Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce ve výroku o popření a určení otcovství podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl

Žalobce dále podal dovolání rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o přerušení řízení mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácejí ani v případě, jsou-li přičleněna k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto napadeným výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení, nejsou přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení- aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. ač. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 1) advokát JUDr. Martin Pavelka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3, § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř. a § 47 odst.1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) ve výši 560,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 1) náklady v celkové výši 3.360,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.