K právu manžela nakládat s peněžními prostředky na běžném účtu druhého manžela

Z odůvodnění:

Obvodní soud (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, čj. 35 C 277/2004-140, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je oprávněna disponovat s vkladem na účtu vedeném u K. banky, a. s., pobočka P., a to do výše 4 332 413 Kč“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že účastníci řízení jsou manželé, jejich společné jmění manželů (dále jen „SJM“) nezaniklo a nebylo ani zúženo, avšak dispoziční oprávnění ke shora uvedenému účtu má pouze žalovaný. Toto oprávnění je obsahem vztahu mezi žalovaným a peněžním ústavem a další osoba není oprávněna účtem disponovat, bez ohledu na to, zda na účtu jsou prostředky ze společného jmění. Žaloba nemá oporu v hmotném právu, a proto soud žalobkyni nevedl k odstranění vady petitu, který obsahuje jednak prvky žaloby na určení, jednak žaloby na plnění.

Městský soud jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. května 2006, čj. 12 Co 525/2005-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Předně připomíná, že na předmětném účtu se nacházejí prostředky patřící do SJM, kromě jiného i peníze z prodeje společných nemovitostí. Jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně je založeno na zcela nesprávném právním posouzení a interpretaci způsobu výkonu vlastnického práva. Dovolatelka nesouhlasí s názorem, že žaloba nemá oporu v hmotném právu a odkazuje na § 123, § 124 a § 145 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Připomíná, že se podanou žalobou domáhala, aby bylo deklarováno, že je oprávněna disponovat s uvedenými prostředky, což je jediný způsob, jak může dosáhnout ochrany svého vlastnického práva. Soud nemůže odmítnout o věci rozhodnout s odůvodněním, že věc není upravena občanským zákoníkem. a že se tedy může domáhat svého práva toliko namítnutím neplatnosti již učiněného právního úkonu, kterým žalovaný s majetkem v SJM nakládá bez jejího souhlasu. Postup, který soud zvolil, je v demokratickém a právním státě nepřípustný, neboť jde o odmítnutí spravedlnosti (denegatio justitiae). Pokud ji soud prvního stupně nevedl k odstranění vad petitu žaloby, porušil povinnost uvedenou v § 43 odst. 1 o. s. ř. Dalším důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení by měla být i skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění a je ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.. nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí otázka, zda v soudním řízení lze přiznat manželovi dispoziční právo s účtem u peněžního ústavu, jehož majitelem je druhý manžel, jsou-li na účet vloženy peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů. Tato otázka dosud není v judikatuře dovolacího soudu řešena; soudy v nalézacím řízení ji však posoudily správně.

Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby (§ 708 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Podpisové vzory musí mít náležitosti plné moci. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu (§ 710 odst. 2 obch. zák.). Majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (§ 145 odst. 1 obč. zák.).

Z citovaných ustanovení obchodního zákoníku se nepochybně podává, že peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance; jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.

Stejný názor je zastáván i v odborné literatuře: „Ze skutečnosti, že majetek nabytý za trvání manželství je součástí společného jmění (§ 144), nemůže druhý manžel, který není majitelem účtu, ve vztahu k bance nic dovozovat. Obecné ustanovení občanského zákoníku tak vychází naprázdno, protože je eliminováno zvláštními bankovními předpisy“ (Dvořák, J.: Majetkové společenství manželů. ASPI, a. s., Praha 2004, str. 153). Lze též podotknout, že i v případě, že by právní názor dovolatelky byl správný, nemohl by rozsudek vázat peněžní ústav, který nebyl účastníkem řízení.

Dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatelky, že v dané věci jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tzv. denegatio justitiae). Soud se totiž jejím případem neodmítl zabývat, avšak žalobu zamítl, neboť uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Není odepřením spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces, zamítne-li soud žalobu proto, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Soudy pak nejsou podle konstantní judikatury povinny ani oprávněny poučovat účastníka o tom, jaký hmotněprávní nárok by mohl ve věci uplatnit; proto nebyly ani povinny dovolatelku poučit, jaký postup umožňuje hmotné právo v případě neshod o hospodaření se společným majetkem, přičemž uložení peněz na účet u peněžního ústavu takovým hospodařením (správou) je (viz též citovanou publikaci J. Dvořáka, zejména str. 150 a násl.).

Námitka nedostatku skutkových zjištění neobstojí, neboť vzhledem k tomu že uplatněný nárok neměl oporu v hmotném právu, bylo by v rozporu s principem procesní ekonomie (§ 6 o. s. ř.) provádět dokazování ke tvrzením, o který nárok žalobkyně opřela.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a písm. b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).