Ke lhůtě k vyřízení reklamace

NEJVYŠŠÍ SOUD

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. J. , zastoupeného Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem Zlín, Kvítková 1575, proti žalované Tesco Stores ČR a. s. se sídlem Praha 10, Vršovická 1527/68b, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Radlická 14, o zaplacení 34.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 13/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 25. března 2009, č. j. 59 Co 452/2008-116, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. června 2008, č. j. 11 C 13/2006-75, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.990,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p. a. z částky 34.990,- Kč od 27. 4. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 59 Co 452/2008-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce koupil dne 20. 12. 2003 u právní předchůdkyně žalované Carrefour Česká republika s. r. o. počítač HUMMER 2430 NOTEBOOK (dále jen "počítač") za kupní cenu 34.990,- Kč. Dne 17. 3. 2005 uplatnil u prodejce v jeho prodejně vadu počítače spočívající v nefunkčnosti disketové jednotky, která nenačítá vložené diskety, a počítač zde téhož dne předal k vyřízení reklamace. O tom byl sepsán záznam o opravě č. 021401 s uvedením adresy a telefonem žalobce; jiné vady počítače v záznamu označeny nebyly. Žalobce se s prodejcem nedohodli na lhůtě k vyřízení reklamace delší než 30 dnů od jejího uplatnění. Autorizovaný servis ScoS, spol. s r. o., jemuž byl počítač zaslán k posouzení vady, resp. k jejímu odstranění, počítač prodejci vrátil s nedatovaným přípisem, ve kterém mu sdělil, že jej vrací, neboť byl nedostatečně zabalen, a že u něho bylo zjištěno porušení plomby a částečně otevřený spodní kryt pro přístup do přístroje, takže nelze vyloučit neodborný zásah. Dne 20. 4. 2005, kdy se žalobce z vlastní iniciativy dostavil do prodejny, mu prodejce předal kopii záznamu autorizovaného servisu a oznámil mu, že jeho reklamace byla dne 24. 3. 2005 zamítnuta. Žalobce odmítl počítač převzít a přípisem ze dne 22. 4. 2005 od kupní smlouvy odstoupil s odůvodněním, že žalovaná nevyřídila reklamaci v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, v důsledku čehož se reklamovaná vada stala neodstranitelnou.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že žalobce (kupující) u žalované (prodávající) včas uplatnil vadu koupené věci (§ 620 odst. 1, § 621, § 625 věta první a § 626 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen "obč. zák."). Protože žalovaná nevyřídila reklamaci ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění (tj. do 18. 4. 2005), nastala nevyvratitelná domněnka neodstranitelnosti vytčené vady ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen zákon č. 634/1992 Sb."), a žalobci vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit podle § 622 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud totiž s odkazem na § 19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. vyslovil názor, že vyřízení reklamace v sobě zahrnuje též vyrozumění spotřebitele o výsledku reklamace.

Jestliže žalovaná zdůvodnila žalobci zamítnutí reklamace až 20. 4. 2005, svou povinnost vyřídit reklamaci ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění nesplnila. V důsledku odstoupení žalobce se kupní smlouva od počátku zrušila (§ 48 odst. 2 obč. zák.) a smluvním stranám vznikla povinnost vzájemně si vrátit poskytnuté plnění. Jelikož počítač nemá v držení žalobce, nýbrž žalovaná, bylo možno žalobě vyhovět, aniž povinnost žalované vrátit žalobci kupní cenu bylo třeba podmiňovat vzájemnou povinností žalobce vydat jí předmět koupě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci vzniklo právo odstoupit od kupní smlouvy. Polemizuje s tím, že nevyřídila reklamaci včas. I nadále prosazuje názor, podle něhož předala-li žalobci na prodejně dne 20. 4. 2005 písemné potvrzení o zamítnutí reklamace ze dne 24. 3. 2005, k němuž bylo přiloženo vyjádření odborného servisu o důvodech zamítnutí reklamace, dodržela zákonnou třicetidenní lhůtu podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. Neztotožňuje se s odvolacím soudem, že prodávající má povinnost v třicetidenní lhůtě informovat spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace, což by znamenalo, že prodávající by byl povinen v uvedené lhůtě doručit spotřebiteli potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace. Odvolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých právně-logických argumentů a interpretačních metod svůj právní názor zaujal. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen "o. s. ř." (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě se přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním napadeny.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná brojí proti právnímu závěru, že žalobci vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit pro neodstranitelnost vytčené vady, námitkou zpochybňující správnost výkladu § 19 zákona č. 634/1992 Sb. odvolacím soudem. Konkrétně mu vytýká nesprávnost závěru, že součástí povinnosti prodávajícího vyřídit reklamaci do 30 dnů od jejího uplatnění podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je též jeho povinnost vyrozumět spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace. Jelikož dovolacímu soudu není známo, že takto nastíněná právní otázka byla v jeho rozhodování vyřešena, je napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Žalovaná nenamítá žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalovaná závazně po obsahové stránce vylíčila.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě není sporu o tom, že v právním vztahu založeném kupní smlouvou žalovaná vystupovala jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti a žalobce jako fyzická osoba, která koupila výrobek za jiným účelem než pro podnikání; práva a povinnosti účastníků se tudíž řídí zvláštní úpravou obsaženou v § 612 až § 627 obč. zák. o prodeji zboží v obchodě, která má přednost před obecnou úpravou kupní smlouvy v § 588 až § 608 obč. zák. Odpovědnost za vady prodané věci, která se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době, je upravena v § 619 a násl. obč. zák. Práva kupujícího spojená s neodstranitelnou vadou koupené věci jsou přitom stanovena v § 622 odst. 2 a 3 obč. zák. (tj. právo na výměnu věci, právo od kupní smlouvy odstoupit a právo na přiměřenou slevu z kupní ceny).

Jelikož v dané věci má kupní smlouva povahu spotřebitelské smlouvy (§ 52 obč. zák.), stanoví další práva kupujícího (spotřebitele) a povinnosti prodávajícího rovněž zákon č. 634/1992 Sb.

Podle § 19 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2006, s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání (odst. 1). Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit (odst. 3).

Žalovaná nezpochybňuje, že prodávající je povinen reklamaci vyřídit ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění, nedohodne-li se s kupujícím na delší lhůtě, oponuje však právnímu závěru, že součástí povinnosti prodávajícího vyřídit reklamaci v zákonné lhůtě podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je i jeho povinnost vyrozumět spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace.

Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z jazykového výkladu ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění účinném ke dni 17. 3. 2005, kdy žalobce uplatnil u žalované reklamaci, vyplývá, že podmínkou vzniku nevyvratitelné domněnky o neodstranitelnosti vady prodané věci je nevyřízení reklamace ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění. Povinnost prodejce v zákonné lhůtě vyrozumět spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace v něm výslovně vyjádřena není. Neobsahuje ani pasáž s textem: "Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy." Ta byla do uvedeného ustanovení vtělena až zákonem č. 229/2006 Sb., kterým byl s účinností od 29. 5. 2006 změněn zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Je tedy zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) poměřoval zjištěný skutkový stav právní normou v nesprávném znění; přesto jeho právní závěry z následujících důvodů obstojí.

Pojmu "vyřídit" použitému ve zkoumaném ustanovení odpovídají významově slova "urovnat", "uspořádat", popř. "vybavit". Všem těmto výrazům je společné to, že ten, kdo v tomto smyslu jednal, docílil stavu, v němž se již nebude muset "vyřízenou" věcí zabývat. S přihlédnutím k vysvětlenému významu použitého pojmu "vyřídit" lze logickým výkladem daného ustanovení dojít k závěru, podle něhož přijal-li prodávající od spotřebitele, který jej kontaktoval, věc k reklamaci, pak k vyřízení reklamce dojde až v okamžiku, kdy prodávající spotřebitele vyrozumí (ať už písemně nebo osobně) o tom, jakým způsobem byla reklamace vyřízena (tedy zda byl s reklamací úspěšný či nikoli). Teprve tehdy je možno reklamaci považovat za vyřízenou - prodávající se jí již nebude muset zabývat. Tyto závěry jsou v souladu i s teleologickým výkladem, neboť účelem zákona č. 634/1992 Sb. je ochrana spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, která je mimo jiné založena na informační povinnosti prodávajícího, jakožto smluvní strany se silnějším postavením (srovnej § 9 až 14 zákona č. 634/1992 Sb., v nichž je uložena prodávajícímu povinnost informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí vyplývajícího z jeho nesprávného použití či údržby, dále o rozsahu, podmínkácha způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav). Rovněž Ústavní soud zaujal právní názor, že ustanovení § 19 zákona č. 634/1992 Sb. je třeba vykládat extenzivně s ohledem na účel zákona, kterým je ochrana spotřebitele jako "slabší smluvní strany" právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou, a dovodil, že "vyřízení reklamace" v sobě zahrnuje podání informace o vyřízení reklamace prodávajícím (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05, na něž odkázal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08).

Lze uzavřít, že stanoví-li zákon lhůtu 30 dnů k vyřízení reklamace od jejího uplatnění, pak prodejce svou povinnost splní, jestliže v zákonné lhůtě (není-li smluvena lhůta delší) též vyrozumí spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace; tím zabrání vzniku nevyvratitelné právní domněnky neodstranitelnosti vady.

Z řečeného vyplývá, že se žalované nepodařilo prostřednictvím námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Protože (jak již bylo shora uvedeno) je dovolací soud vázán obsahovým vylíčením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nemohl se zabývat otázkou vzniku práva žalobce odstoupit od kupní smlouvy z hlediska splnění dalších zákonných předpokladů zakládajících tento nárok z odpovědnosti za vady. Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy ve věci úspěšnému žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.