Musí prezident republiky důvěřovat Nejvyššímu soudu a jeho představitelům?

Prezident své stanovisko odůvodnil tím, že jeho důvěru Nejvyšší soud ztratil kvůli rozhodnutí, kterým soud rozhodl o vyloučení tří poslanců z pravomoci orgánů činných v trestním řízení dle § 10 trestního řádu. Myslím si, že soudce prohlášení prezidenta osobně příliš netrápí, nicméně význam prezidentova prohlášení je v režimu demokratického právního státu velký. Miloš Zeman o sobě často a s oblibou prohlašuje, že je prezidentem dolních deseti miliónů občanů České republiky. V okamžiku, kdy se vyjádřil ve smyslu výše uvedeném, tento svůj bonmot jednoznačně popřel. Kdyby skutečně byl prezidentem dolních deseti miliónů občanů, nikdy by nic takového nemohl říci. Vždyť i těchto deset miliónů občanů se často obrací se svými právními nároky na Nejvyšší soud ČR. Tímto svým prohlášením mohl prezident v očích „svých“ občanů Nejvyšší soud zdiskreditovat. Ne, prezident v okamžiku, kdy toto prohlášení vydal, na „svých“ deset miliónů občanů zapomněl a zase byl na chvíli jen politik Miloš Zeman, kterému se nelíbí, že politici z opačného politického spektra uspěli se svým nárokem u nezávislého Nejvyššího soudu ČR.

Dle mého názoru by měl příště prezident lépe vážit svá slova a uvědomit si, že je prezidentem České republiky, což je stále ještě demokratický právní stát. V takovém státním zřízení přece nemůže prezident zpochybňovat nezávislost instituce významné složky státní moci, tedy moci soudní. Prezident každého demokratického právního státu musí z povahy věci vždy důvěřovat Nejvyššímu soudu a jít tak příkladem třeba právě „svým“ dolním deseti miliónům občanů. 

Autorem článku pro web Právní linka je advokát Mgr. Tomáš Krásný z advokátní kanceláře Kausta & partneři.
Specializace: trestní právo, přestupky, odpovědnost za vady a škodu, exekuce