Právo na dobro, aneb jak se (ne)chlubit s charitou

Právo na dobro, aneb jak se (ne)chlubit s charitou

Celý svět se s účastí dívá na utrpení obyvatel části Filipín po ničivém tajfunu a kdo má jen trochu srdce, zajímá se o to, jak pomoci. Jenže ono to není vůbec jednoduché. Právní nárok na charitu neexistuje a když chce někdo pořádně pomoci, jak to má udělat?

Jistě, nějaká ta esemeska se pošle skoro sama a obyčejný člověk to ani nepozná na účtu – na Filipínách přitom i drobná částka může pomoci třeba k lahvi čisté vody. Ale co mají dělat větší a movití dárci?


Skandál z posledních dní, zpráva o tom, že čínská vláda poslala Filipínám méně peněz než výrobce a prodejce nábytku Ikea, upozornil na závažný problém charitativní činnosti. Jak mají například celebrity nebo velké firmy přispívat, aby nebyly obviněny z okázalosti?


„Kdysi jsme se pochlubili v televizi šekem pro jednu nadaci a klesly nám tržby, protože si lidé začali myslet, že charitu děláme jen pro kšeft,“ říká manažer jedné velké zelinářské firmy. Napříště tedy pomohli tajně, jenže novináři pomoc vyšťourali a firma málem zkrachovala. „Pomohlo nám až to, když jsme zveřejnili inzeráty, že nenávidíme charitu a nikdy bychom nepřispěli,“ krčí rameny manažer.


Majitel velkého řetězce s elektronikou trend potvrzuje: „My samozřejmě pomáháme, ale děláme to v utajení, peníze předává charitě najatý maskovaný detektiv většinou na okraji města o půlnoci v tmavém průjezdu nebo podchodu.“


Úspěch se zkrátka v české kotlině neodpouští a charitativní činnost tím tuplem ne, Zápisník Právní linky však upozorňuje, že za dobrý pocit pomoc rozhodně stojí, byť raději bez medializace…