Ústavní soud se zastal invalidní důchodkyně

Okolnosti případu

Dne 1. 8. 2016 Ústavní soud ČR (ÚS) se soudkyní zpravodajkou JUDr. Kateřinou Šimáčkovou Ph.D, vydal usnesení, které mění požadavek na odbornost vyjádření k soudům.

Senát ÚS se zabýval ustavní stížností D.U proti usnesení Nejvyššího soudu (včetně rozsudku Krajského soudu v Ostravě a také rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně), kdy stěžovatelka namítala že došlo k porušení její ústavně zaručených základních práv, a to zejména práva zaručená v Listině základních práv a svobod v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3. Zásah do svých práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že v dané věci jí byla upřena možnost projednání věci před soudem, neboť bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, ačkoli dle ÚS pro takový postup nebyly splněny podmínky.

Okresní soud v Novém Jičíně dne 17. 1. 2013 elektronickým platebním rozkazem stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku s příslušenstvím (162.566,50 Kč) a dále náhradu nákladů řízení ve výši 44.599 Kč, nebo ve lhůtě 15 dnů podat proti elektronickému platebnímu rozkazu (dále „EPR“) odpor. Dále okresní soud, ve výroku III., poučil stěžovatelku jako žalovanou o tom, že v případě podání odporu (obrana proti platebnímu rozkazu, jíž se ruší platební rozkaz v celém rozsahu) je povinna se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřit ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s EPR (kvalifikovaná výzva dle §114b OSŘ). Podá-li žalovaná proti EPR včas odpor, a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 OSŘ). Podá-li žalovaná proti EPR včas odpor a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání a rozhodnutí věci nařídí jednání.

Dne 26. 1. 2013 stěžovatelka k okresnímu soudu podala odpor, v němž uvedla, že žalovanou částku nemá, je invalidní důchodkyně a je jen doma, z invalidního důchodu jsou jí již strhávány peníze exekutorem a jí nezbývá na živobytí. Dále sdělila, že s tím nesouhlasí, protože si myslí, že je to dluh oné třetí osoby a že by každý měl platit svoje dluhy. Závěrem navrhla, aby bylo rozhodnuto, že má platit ona třetí osoba, ne stěžovatelka. Spolu s odporem proti EPR podala stěžovatelka též odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení s týmž obsahem. Následně dne 27. 2. 2013 stěžovatelka okresnímu soudu zaslala další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu neobdržela žádnou výzvu, aby k němu "přišla a řekla, jak to bylo," a že věří, že jí taková výzva bude poslána. Dále sdělila, že nárok neuznává a ať si ona třetí osoba zaplatí ten dluh sama.

Právní posouzení případu

Rozsudek pro uznání. Jedná se o zvláštní typ rozsudku v občanském soudním řízení, kterým rozhodne soud v případě, pokud žalovaný (zde „stěžovatelka“) v průběhu řízení uznává nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován (§ 153a OSŘ) za předpokladu splnění jedné ze dvou podmínek.

Za prvé, je možné jej vydat, pokud žalovaný uzná nárok nebo základ nároku, který je žalobcem vůči němu uplatňován.

Za druhé, jde o případy tzv. fikce uznání, kdy se žalovaný včas nevyjádří na výzvu soudu, v níž je žalovanému uloženo, aby se vyjádřil na všechny skutečnosti rozhodné pro jeho obranu ve sporu, a k vyjádření připojil všechny listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Jedná se o případy, kdy se žalovaný nevyjádří dle výše zmíněné tzv. kvalifikované výzvy § 114b OSŘ. Podle odst. 5 uvedeného paragrafu pak platí, že „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“

Právě institut kvalifikované výzvy byl jádrem sporu mezi stěžovatelkou a soudy v občanském soudním řízení. Kvalifikovaná výzva (§114b OSŘ) sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení. Zákon v § 114b odst. 5 tedy sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil.

To naráží na argumentaci obecných soudů v řízení, která namítala nedostatečnou kvalifikovanost vyjádření žalovaného na kvalifikovanou výzvu dle §114b odst. 1 OSŘ. Kdy dle obecných soudů stěžovatelka ve svém vyjádření na výzvu dle § 114b občanského soudního řádu nevylíčila žádné skutečnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě ani v hrubých rysech, přitom pouhý nesouhlas s žalobou, včetně popření pasivní věcné legitimace žalovaného bez bližšího odůvodnění, nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit fikci uznání dle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu. S touto argumentací se neztotožnil ani ÚS. ÚS zaujal především odlišné stanovisko ve skutečnosti, že je "pravda, že stěžovatel nesouhlas se žalobou neprezentoval v rozsahu požadovaném ustanovením § 114b odst. 5 občanského soudního řádu a vznášel především námitky procesního charakteru, nicméně z obsahu jeho vyjádření adresovaného soudu nebylo možné a spravedlivé dovozovat souhlas či uznání závazku, jak v dané věci dovodily obecné soudy."

Podle Ústavního soudu stěžovatelka svými podáními zřetelně a nepochybně prokázala jak svůj nesouhlas s nárokem proti ní uplatněným, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila i odůvodnit, tak svou vůli aktivně se účastnit projednání dané věci. Za takové situace nemohly obecné soudy shledat, že stěžovatelka se ve smyslu § 114b odst. 5 občanského soudního řádu (kvalifikovaně) nevyjádřila, čímž žalovaný nárok uznala. Naopak jak již bylo řečeno, fikce uznání směřuje proti žalovaným, jež se na výzvu nevyjádří vůbec, anebo jsou aktivní jen minimálně bez jakéhokoliv zájmu spolupráce na vyřešení sporu.

Tedy, rozsudek pro uznání v případě §114b odst. 5 nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu, a také nesmí docházet k sankcionovaní osoby právně neznalé, za to, že neví, jaké jsou ty „správné právnické“ argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohla být v řízení úspěšná.

K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných. Nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V případě, že se žalovaný na tuto kvalifikovanou výzvu vyjádří, žalobcův nárok neuzná a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným vyjádřením na výzvu dle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného projednání věci) je třeba řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní skutková tvrzení jsou například neúplná a je nutné je doplnit, či o tom, co je pro posouzení dané věci relevantní, a podobně, pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu. Poučovací povinnost obecných soudů, která je upravena pro případ jednání v § 118a občanského soudního řádu. Poučení žalovaného přitom lze provést jak při nařízeném jednání, tak případně písemně ještě před jeho nařízením, jak ostatně potvrzuje i odborná literatura, a to i v souvislosti s různými způsoby přípravy jednání.

ÚS tedy v tomto případě dovodil porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a to konkrétně práva na spravedlivý proces, zejména právo na přístup k soudu a právo být slyšena v řízení a vyjádřit se k věci dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterého se dopustil jak okresní, krajský, tak i Nejvyšší soud.

Závěrem jsou tedy obecné soudy při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou. Musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv a svobod, a jeho podání se posuzuje podle obsahu, který z něho vyplývá.