Kdo má máslo na hlavě. Pomazánkové
To bylo tak, milé děti. Byly doby, kdy ještě vaši předci lízali z dlaně vitacit, dělali šroubovákama díry do plechovek s kondenzovaným mlékem a srkali je na ulici přímo z konzervy, žvýkali kyselý šťovík a dělali ještě mnohem horší věci. Co na tom, že žvýkačky připomínaly spíše barevný modurit a mnohé tak i chutnaly? V těch dobách jsme vyrůstali jsme tak nějak jako dříví v lese.
Přežili jsme to dětství s většími či menšími ztrátami a jsme dospělí. Sledujeme éčka na obalech, kontrolujeme vás, naše vlastní děti přes mobily a tajně sníme o tom, že vás necháme očipovat. Pro jistotu.
A bezbolestně, nebojte se.
Ačkoli jsme už dospělí a o velkou většinu iluzí a jistot nejen z potravinové oblasti jsme už dávno přišli, berou nám i pár těch posledních. Po rumu, kterému každý říká rum, jen už se tak nesmí jmenovat, je to nejnověji pomazánkové máslo. Bylo to zjevení, když se objevilo poprvé na trhu. Ta lahodná hmota, novinka, něco extra! A co teprve, když se objevily první příchutě... Slané, sladké, pálivé, sýrové, bylinkové, cibulové, šunkové...
Chtějí nám zakázat, jak se to má jmenovat, jak tomu máme říkat, prý je to prostě TUK. Právo je ale na naší straně - bojkotujme ten výmysl Evropské unie. To si máme srabácky a poraženě vymýšlet nová jména pro něco, co už tak dlouho důvěrně známe? To máme hledat šifry typu pomaslákové mázlo? Nebo maslákové láslo?
Ne, ne, třikrát ne, nikdy!!! Buďme důslední. Naše mazánkové pádlo si vzít nenecháme!