Nový dětský kanál aneb ohlédnutí za televizním pravěkem
Česká televize v květnu příštího roku spustí dětský kanál za zhruba 232 milionů korun. Vysílání má být bez reklam a děti se údajně mohou těšit na nepřetržité pohádky, seriály, hudební pořady...
Vzpomněl jsem si při čtení té zprávy, a vzpomínám si na to i ve chvílích, kdy má dcerka přepíná z pátého na osmdesátý sedmý kanál, na své televizní dětství. Černobílá nespolehlivá obrazovka obalená ve žlutém bakelitu měla na přední straně přepínací kolečko. Nevím, na co tam bylo, protože jsme měli stejně jen jeden program, až později přibyl druhý...
Vzpomínám si také, co vlastně v televizi vysílali - nic. Tedy, až na výjimky nic. Nic pro nás děti, občas cosi pro dospělé, nějaký sportovní přenos nebo film. Televize byla tehdy tím, čím bych ji chtěl mít i dnes - společníkem pro hodinu dvě za dva až tři dny. Krabicí, která nebere čas, která jen náhodou, když zrovna není nic lepšího na práci, není venku hezky, nechce se číst pěkná knížka, nabídne alternativu.
Píšu teď tato písmenka a za zády slyším známý zvuk: dcera přepíná kanály, zatím ještě bez toho dětského speciálního... Deset vteřin mluví sportovní komentátor než mu dcera nemilosrdně vezme hlas a přepíná dál. Slyším jen půlky slov, tak rychle to fičí. Dvě vteřiny má kanál na to, aby zaujal... Třicet kanálů za minutu, možná i rychleji.
Vzpomínám si bez nostalgie na tu naši nevzhlednou bakelitovou bednu a malinko je mi smutno. Ten náš televizní život je strašně rychlý. Další televizní kanály, včetně dětského, jej ještě zrychlí. Co s tím?