Právo na kousek toho revolučního odborového hnutí

Revoluční odborové hnutí, stejně jako Komunistická strana Československa, se změnou režimu nezaniklo, jen se transformovalo. Paralela pokračuje i dále: stejně jako komunisti mají i odboráři poměrně silný vliv, na tom se věru mnoho nezměnilo.

Napadlo mě po zřícení budovy v Bangladéši, kde zahynulo na 600 dělnic v textilní továrně, jak asi tam fungovaly odbory. Nějaké v tom podniku měli – říkala paní v televizi, že odboráři z podniku navrhují pro majitele firmy trest smrti.

Mohlo by se něco podobného stát u nás? Mám pocit, že jsou tady buď firmy, kde odbory fungují a mají poměrně velkou, často až nezdravou moc, a pak firmy, kde je odborář synonymem pro sprosté slovo a každý si tam rozmyslí, jestli vůbec o něčem tak odpudivém, jako je odborová organizace, vůbec mluvit. Nic mezi tím.

Nutno říci, že si za to mohou odbory zhusta samy. V mnoha případech v minulých letech ukázaly, že umí jít v hájení práv zaměstnanců tak daleko, až ohrozí chod firmy - nedovolí vedení udělat zásadní změny v dobách, kdy je jich, například kvůli krizi, zapotřebí. Pak už často bylo pozdě...

Netvrdím, že je někde v Česku továrna, která se právě teď kvůli chamtivým majitelům otřásá v základech a hrozí po vzoru Bangladéše zasypat zaměstnance. Na druhou stranu tady jsou továrny, v nichž alespoň základní právo na lidské zacházení se zaměstnanci zoufale chybí. Tady by odbory měly znovu hledat svůj smysl – nekecat majitelům, s čím přijít na trh a kolik na to použít zaměstnanců – ale jak se k těm zaměstnancům chovat.

Jedině tak se mohou zbavit nálepky revolučního hnutí a být užitečnými.