Právo na lhaní
Prokázalo se, že Miloš Zeman ve své prezidentské kampani lhal. A prošlo mu to. Prezidentem bude lhář. Jeho lži jsou sice zjevné, ale podle soudců, kteří je posuzovali, „ne tak velké“, že by kvůli nim mělo být Zemanovo prezidentování zpochybněno.
Lhaní je tedy norma. Vidíme to dnes a denně: lžou politici, kteří něco jiného říkají před volbami a po nich – „změnila se situace, s čímž jsem nepočítal“. A volič se už ani nediví, zvolí sympaťáka lháře znovu.
Lžou podnikatelé, kteří kšeftují v pochybných byznysech - „jen jsem využil slabiny protivníka“. Soudy zjevné lži neposuzují, často jsou mimo uchopitelnost paragrafu, soudí se činy, lži mnohdy nikoli.
Lže i pan prezident, jehož vystřídá lhář Miloš Zeman. Václav Klaus lže o spoušti, kterou na Hradě zanechali Václav Havel a jeho lidé, ostatně lžou i příbuzní Václava Klause, kteří se zapojili do kampaně za podporu lháře Miloše Zemana. Václav Klaus pro jistotu i krade, v rámci známého přísloví o propojení lži a krádeže si odvezl proslulé pero z Chile…
Lžou známí sportovci – jsou přichyceni při dopingu – „nevím, jak se mi to dostalo do těla“, nebo „jen jsem si vzal kapky na rýmu“. Je to sice sranda, ale unavuje jako stále opakovaný vtip.
Nestěžuji si a nemoralizuji, jen se mi zdá, že právo na lhaní by mělo být zakotveno v zákoně. Když tak nějak skoro všichni lžeme, proč to nelegalizovat, jako třeba prostituci? Lžu, protože se to může a stejně to nikomu nevadí…