Hroby, hrobky a hrobová místa
V tomto článku se zaměříme především na vymezení rozdílů mezi hroby, hrobkami a hrobovými místy, neboť i přesto, že toto téma v mnohých z nás vyvolává nepříjemný pocit, je smrt a pohřbívání součástí života každého z nás a nevyhneme se jejich řešení. Z toho důvodu je tedy vhodné zaobírat se a vnímat odlišnosti mezi těmito pojmy a taktéž jejich právní povahu.
Hrobové místo
Hrobovým místem je místo na pohřebišti určené pro zřízení hrobu nebo hrobky nebo vyhrazené místo v úložišti jednotlivých uren. Provozování veřejného pohřebiště zajišťuje ve veřejném zájmu obec nebo registrovaná církev či náboženská společnost (dále jen "provozovatel pohřebiště"), přičemž právě provozovatel pohřebiště je vlastníkem pozemku, na němž se veřejné pohřebiště nachází.
Hrobové místo jako místo na pohřebišti tedy nemůže vlastnit nikdo jiný, než provozovatel pohřebiště, což znamená, že vlastnické právo k hrobovým místům nelze převádět na cizí osobu a nelze tak s těmito místy obchodovat. Provozovatel pohřebiště, však může jednotlivá hrobová místa za úplatu cizím osobám pronajímat. Nájem hrobového místa vzniká na základě smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené mezi provozovatelem pohřebiště jako pronajímatelem a cizí osobou jako nájemcem. Smlouva o nájmu musí mít písemnou formu a musí obsahovat výši nájemného a výši úhrady za služby spojené s nájmem, pokud je provozovatel pohřebiště poskytuje. Provozovatel pohřebiště je povinen během doby trvání nájmu zajistit k hrobovému místu přístup a zdržet se jakýchkoli zásahů do hrobového místa, s výjimkou případů, kdy je nezbytné bezodkladně zajistit bezpečný provoz veřejného pohřebiště. O takovémto připravovaném nebo již provedeném zásahu je provozovatel pohřebiště povinen neprodleně písemně vyrozumět nájemce. Nájemce je povinen vlastním nákladem zajišťovat údržbu pronajatého hrobového místa v rozsahu stanoveném smlouvou o nájmu a oznamovat provozovateli pohřebiště veškeré změny údajů potřebných pro vedení evidence veřejného pohřebiště. Po skončení nájmu má nájemce povinnost si odebrat z hrobového místa hrobové zařízení včetně urny, v opačném případě s nimi bude provozovatel pohřebiště nakládat jako s věcmi opuštěnými.
Je tedy nutné rozlišovat na jedné straně pojem „hrobové místo“ a na straně „hrobové zařízení“. Hrobové zařízení není součástí hrobového místa, což vyplývá i z toho, že je na hrobovém místě umístěno jen na dobu trvání nájemní smlouvy, je tedy vlastnictvím nájem, a po skončení nájemní smlouvy musí být z hrobového místa odstraněno.
Hrob
Hrobem je hrobové místo, do kterého již byly uloženy lidské pozůstatky nebo zpopelněné lidské ostatky s následným zásypem hrobu zeminou. Hrob není zděnou stavbou jako je tomu v případě hrobky a představuje tak účelovou úpravu terénu.
Názory na právní povahu hrobu se různí, avšak převládá názor, že hrob nelze považovat za stavbu v soukromoprávním smyslu, neboť u něj nelze určit jasnou hranici, kde by končil pozemek a kde začínala samotná stavba. S ohledem na výše uvedené není možné hrob považovat za samostatnou nemovitou věc, protože se nejedná o podzemní stavby se samostatným účelovým určením. Na základě výše uvedeného je tedy hrob součástí pozemku, a to hřbitova.
Podzemní hrobka
Hrobka může mít povahu stavby podzemní či nadzemní, ovšem vždy již jde o stavbu v právním smyslu slova. Podzemní hrobka je stavba sloužící k uložení lidských pozůstatků v rakvi nebo uložení zpopelněných lidských ostatků v urně, přičemž v tomto případě již nedochází k jejich zásypu zeminou (rakev či urna je volně uložena v prostoru hrobky). Hrobka nacházející se pod zemí je snadno vymezitelná vůči okolnímu pozemku a má rovněž samostatné účelové určení, které je odlišné od účelového určení okolního pozemku. Podzemní hrobka je tedy nejen stavbou, ale i samostatnou nemovitou věcí dle občanského zákoníku.
Nadzemní kaplová hrobka
Kaplovou hrobkou se většinou rozumí nadzemní zděná budova se střechou, dveřmi či branou. Před 1. 1. 2014 tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb., „nový“ občanský zákoník, neplatila tzv. superficiální zásada, dle níž stavba zřízená na pozemku nebyla součástí tohoto pozemku a byla samostatnou nemovitou věcí. Před účinností nového občanského zákoníku tak nadzemní hrobky byly samostatnými nemovitými věcmi.
Dle současné právní úpravy kaplové hrobky jakožto stavby zřízené na pozemku, jenž jsou vystavěna po 1. 1. 2014 již nejsou samostatnou nemovitou věcí, ale stávají se součástí toho pozemku, na němž jsou zřízeny. Bude-li si osoba odlišná od provozovatele pohřebiště nyní chtít vybudovat nadzemní hrobku na pozemku provozovatele pohřebiště, je nutné si tuto záležitost náležitě právně ošetřit například zřízením práva stavby dle nového občanského zákoníku. Nadzemní hrobky vybudované před 1. 1. 2014, jež jsou ve vlastnictví cizí osoby, však zůstávají i nadále samostatnou nemovitou věcí, nicméně vlastníku pozemku tj. provozovateli pohřebiště vznikne ze zákona předkupní právo pro případ převodu vlastnického práva k této hrobce.
Závěrem:
Na závěr bychom chtěli upozornit na skutečnost, že v rámci dědického řízení se poměrně často zapomíná na zahrnutí hrobového zařízení či hrobky do dědictví po zemřelém. Hrobové zařízení či hrobky jsou následně předmětem nekonečných sporů mezi pozůstalými, přičemž vlastnické právo k nim je pak nutné upravit až prostřednictvím dodatečného dědického řízení, což bývá mnohdy zdlouhavé a komplikované.
V tomto článku jsme čerpali z níže uvedeného právního předpisu:
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů