Ústavní soud vyhověl námitkám řidiče, právně zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, ve věci dopravní nehody v důsledku níž došlo k úmrtí ročního dítěte
Ústavní soud se zastal řidiče, právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Kaustou, jenž se před čtyřmi lety při couvání se svým osobním motorovým vozidlem v prostoru obytné zóny na parkovišti před obchodním domem střetl s ročním dítětem, které v důsledku tohoto střetu zemřelo. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 05. 2016 dospěl k následujícím a pro širokou veřejnost použitelným právním závěrům.
Ústavní soud konstatoval, že řidič nemá povinnost zajistit si při couvání pomoc další osoby vždy, když mu postavení vozidla při couvání neumožňuje prohlédnout veškerý prostor za vozidlem, jak bylo naznačeno Nejvyšším soudem, a to i v případě obytných zón. Ústavní soud shledal tento paušální požadavek Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřeným a v praxi nerealizovatelným v případě, že řidič nemá důvod domnívat se, že by při couvání mohl ohrozit osoby, které se nacházejí na pozemní komunikaci. Ústavní soud se také domnívá, že na řidiče osobního motorového vozidla nelze klást stejné požadavky jako na řidiče autojeřábu, jak to činí Nejvyšší soud. Z povahy věci je zřejmé, že couvání autojeřábem je mnohem rizikovější, než je tomu u osobního motorového vozidla, a na řidiče autojeřábu lze proto klást z hlediska míry opatrnosti vyšší požadavky.
Ústavní soud také prohlásil, že má-li být čin spáchán z nedbalosti, musí být nejprve zjištěno, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, jež je kritériem nedbalosti jak vědomé tak nevědomé. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu. Trestný čin je spáchán z nevědomé nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ústavní soud konstatoval, že o zavinění z nevědomé nedbalosti jde pouze v případě, jestliže povinnost (objektivní hledisko) a možnost (subjektivní hledisko) předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně. Spojení objektivního a subjektivního hlediska platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, přičemž trestný čin je spáchán z vědomé nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Právě přiměřenost důvodů, na které pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je dle názoru Ústavního soudu třeba posuzovat podle toho, jak se jevila situace pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních či technických norem, není-li těchto, je vyžadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti představuje možnost a schopnost předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.
Ústavní soud právě v souvislosti se subjektivním hlediskem zmínil pro řidiče zásadní princip, a to tzv. princip omezené důvěry v dopravě. Podstatou tohoto principu je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Ústavní soud rovněž zmínil, že roční dítě nemůže být právě s ohledem na svůj věk účastníkem provozu na pozemních komunikacích, pokud jeho bezpečnost nezajišťuje jiná osoba. Právě tato jiná osoba má zákonnou povinnost učinit opatření, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.
Přítomnost dvou spolu hovořících dospělých osob hlídajících v tomto případě roční dítě na parkovišti, dle Ústavního soudu automaticky nezakládá povinnost řidiče předjímat, že tyto osoby nevěnují dítěti dostatečnou pozornost a ztratí nad ním v budoucnu kontrolu. Ústavní soud zdůraznil, že řidič tedy v daném případě nemohl předpokládat, že dítě dospělým osobám uteče a stane se takto tragická událost.
Dle názoru Ústavního soudu může řidič spoléhat na to, že dospělé osoby, které dohlížejí na roční dítě v prostoru parkoviště, jej ovládají a zabrání mu tedy v neomezeném a samostatném pohybu po pozemní komunikaci a ve vběhnutí do dráhy jakéhokoliv vozidla, nenasvědčují-li tomu žádné jiné okolnosti. Stejný názor Ústavní soud projevil i v souvislosti s obytnou zónou, kde ačkoliv jsou povoleny hry dětí, není zde možné předpokládat pohyb ročních batolat. Ústavní soud však podotknul, že situace by byla posuzována odlišně, pokud by si byl řidič byl vědom skutečnosti, že dospělé osoby zanedbávají dohled nad dítětem.
Ústavní soud konstatoval, že závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhé skutečnosti, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K takto nešťastným událostem dochází i bez cizího zavinění, jako v případech tzv. vyšší moci nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku žádným způsobem nepodílí. Ústavní soud také uvedl, že existence škodlivého následku nutně neznamená, že došlo k zanedbání potřebné míry opatrnosti.
Toto jsou ve stručnosti hlavní východiska uvedená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 05. 2016, jehož celé znění je dostupné zde: